KAM KOSTLIVEC NEMŮŽE Bílé Karpaty 16.7. až 25.7 2004

Aneb mé první PsB_čko, aneb jak jsem k brontíkům přišel

       Jednoho dne jsem zavítal na jedny nejmenované internetové stránky a zaujal mě nick Karpatská orchidea. Kde se psalo:

       Ahoj :o) chceš se podívat do Bílých Karpat? Pořádáme brontosauří tábor pro mladé lidi od sedmnácti let (obv. VŠ studenty). Aby to bylo vyrovnané, schází nám ještě pár borců-kluků. BÍLÉ KARPATY: kopce,orchideové louky, kosení, hrabání, slunce,voda, tee-pee, zpěv, radost, putování, sport, neobvyklé hry, noví kamarádi...

       Na inzerátu mě zaujalo snad úplně všechno. Pak už se seběhlo vše velmi rychle, protože nezbývalo již moc času. Vyplnil jsem dotazníček a najednou se ocitl v Bílých Karpatech. Do té doby jsem o Brontosaurech věděl pramálo a domníval se, že už nejspíš vyhynuli. Přiznávám, že jsem měl zpočátku obavy do čeho se hrnu, co tam bude za individua, jestli se nebude jednat o nějakou sektu nebo tak něco… Obavy však byly plané a osazenstvem jsem byl příjemně překvapen. Např. z 16_ti lidiček (věkový průměr 23) nebyl ani jediný kuřák, což mi přišlo na dnešní poměry velmi neobvyklé a potěšující.

       Program započal vlastně ihned po vystoupení z vlaku v Javorníku nad Veličkou zastávka. Na místo našeho poslání se šlo podle nacházených fotek. Párkrát jsme tápali kudy se vlastně vydat a ještě ke všemu na cestě bylo plno nástrah - provázek přes cestu, který jsme museli přelézt (pravda, tento úkol jsme si důmyslně trošičku zjednodušili, ale organizátorům o tom ani muk! ), pavučina, potok… Také jsme potkali několik „potvůrek podivných“ - dědečka, raráška, … Závěrečný úsek k našemu budoucímu tábořišti a vysněnému nocležišti jsme absolvovali vedeni se zavázanýma očima. Už se smrákalo, ale museli jsme ještě svést lítou bitvu o tee-pee, které se nacházelo již v zóně kostlivce. Nakonec se nám však podařilo zvítězit a tak jsme nemuseli nocovat pod širákem, ale hezky se zabydleli. Tábořiště bylo umístěno na pěkném místě. Studánka byla nedaleko a nad ní protékal i malý potůček – komfortní přírodní umývárna.

       Co jsme přesně dělali který den si stoprocentně nepamatuji. Nepsal jsem si poznámky (škoda). Toto píši s téměř 4 měsíčním odstupem, přesto si vybavuji spoustu veselých situací a vzpomínky vyvolávají dobrou náladu a úsměv na tváři. Nezapomenutelná jsou témata: Jurovi gumičky, Matylda, táč, tatarák, …

       Hrála se spousta různých her: zjišťovali jsme informace o Měkoni hlohomilném, pronásledovali jsme kostlivce, hráli člověče nezlob se s živými figurkami, rozpoznávali malůvky, … Tvořivé hry: šití „mailové schránky“, malování na živé plátno… Sportovní hry: často ale bylo u nich zapotřebí zapojit i mozek „porada s koněm“, balónky s vodou…

Babice, prosím Vás,
dej nám pěknou látku,
na mailovou schránku,
děkujem, děkujem.
Babice, prosím Vás,
my Ti dáme vodu,
nebudeš mít škodu,
děkujem, děkujem.

       Tato básnička vznikla při poslední jmenované hře. Snad jsem jí moc nezkomolil. S babicí se muselo totiž komunikovat jen ve verších, aby prostému smrtelníkovi rozuměla.

       Dále nemohu nevzpomenout na koupání u splavu. Plavat se tam sice moc dobře nedalo (max. 3 tempa), ale voda byla čistá a osvěžující. Z hořejší kaskády dopadající proud tvořil nefalšovanou bublinkovou koupel, či se dal využít jako sprcha nebo vodní masáž. Pro tělo zaprášené a začouzené po práci to byla úžasná regenerace. Jinak by to člověku tak skvělé nepřišlo. Z toho plyne jak je práce prospěšná a zintenzivňuje prožitky.

       Naší pracovní náplní bylo nejčastěji hrabání a pálení sena na budoucích orchideových loukách pro techniku špatně přístupných. Dále jsme sbírali semínka rostlin, které by bylo vhodné na tamních loukách více rozšířit. Osobně jsem se specializoval na sběr chrpy, kterou jsem rozpoznával a viděl nejlépe. Dále jsem se naučil (Maryčka naučila) poznávat trávu třeslici a ještě „takovou rostlinku s bílými kvítky“ – vidím ji jako dnes – poznal bych ji s určitostí – jen si teď nemohu vzpomenout na název… Křivka zapomnění je v mém případě neúprosná. Bez problému si ale vzpomínám na medvědí česnek, který mě zaujal, protože hezky voněl a hlavně se dal jíst! Ten jsme však na semínka nesbírali. Jedno dopoledne jsem trávil ve výběhu ovcí sekáním bodláků motykou – tak ty jsem rozpoznával od samého začátku skvěle

       Neznám lepší relaxaci a odpočinek než sport nebo práci na čerstvém vzduchu – obzvlášť když je hezké počasí. Asi se ve mně probouzí geny zemědělce mých předků…

       Další kapitolou jsou masáže. Válečník Ondra, který má masérský kurz, nás zasvětil do tajů masáže zad a v další lekci do masáže šíje. Masáže jsou opravdu nezapomenutelné a vzpomínám na ně velmi často. Ač nepatřím naštěstí zatím mezi „chovatele houserů“, tak po sběru brambor nebo po zrytí zahrádek, by nějaká ta masáž přišla vhod.

       10 dní strávených mimo civilizaci na krásném místě v přírodě v partě bezva lidí uteklo jako voda. Návratem do Brna program sice ještě nekončil, ale o tom se nebudu dále rozepisovat. Sestava nebyla již kompletní a nebylo by fér nezúčastněným, jež neochutnali, dělat chutě pravým táčem od šéfkuchaře Jury – s meruňkami od Danky v troubě u Pepi pečeném. Jistě už si vytrpěli své při pouhém prohlížení fotek… Tímto děkuji všem angažovaným a podílejícím se na výrobě. Byla to taká fofrovka, že jsem se účastnil až konečné fáze – konzumace. Že práce není zajíc u brontíků holt neplatí.

       Tábor hodnotím velmi kladně. Přijde mi že se vše vydařilo. Počasí přálo, jen párkrát zlehka pozlobilo, že Honzíku Nikomu se nic vážného nestalo. Matylda taky vše zvládla na výbornou… co víc si přát?

Subjektivní postřehy z a stručné charakteristiky účinkujících: